Absolutisticky krásně

Ej hoj zfamfrnělovitě sloupořadí úžasnatci!

Zvláštní pozdrav. Nebo výkřik. Nebo citát. Nebo nadávka. Nebo...

Už dloooouho jsem se nechala odpočívat v hlubinách virtuálna. A zatímco jsem se líně chumplala do peřin nevědomé neaktivity, ve skutečnosti jsem vlastně prováděla ohromnou spoustu superobtížných myšlenkových pochodů, které náročností vydaly za dvojitý maraton.

A tím jsem dospěla k tomu, že jsem sehnala svá kuřátka dohromady (rozuměj různé části mého vědomí) a rozhodla se i s nimi skočit do stuuuudené vody, která mě s otevřenou náručí zvala k tomu, abych si šla zaplavat.

Ten šok! Vlastně nejvíc šokující bylo, že to vůbec nebylo šokující.

A tak se už skoro rok nechám houpat na vlnách modromodré řeky, která mě unáší dál a dál mým životem. Zkrátka už mě nebavilo lézt po horách. Hlavně když nešly za mnou a naopak já musela za nimi.

Tím se dostávám k tomu, co chci říct.

Že ačkoliv někdy, sem tam, občas trošičku, ale minimálně se ve mě objeví touha se komplikovaně vyjádřit o svých pocitech zde v mém domácím prostředí, nestává se to tak často, a to z prostého důvodu, že mám spoustu jiných věcí, o které se zajímám a o které se starám, než moje ego.

Čímž jsem právě pronesla hroznou lež.

Protože kdyby to tak bylo, tak si na svůj egoistický virtuální domeček ani nevzpomenu.:-P