Koření života
Jako každý večer bylo i dne v hospodě u Plaváčka rušno. Hospodský Palindrom se málem nestačil otáčet od výčepu k zákazníkům dožadujícím se svého pěnivého moku a hospodským holkám sukně jen vířily, jak pobíhaly po krčmě a roznášely tu poháry plné rudého vína, tady kalíšky s medovinou a tamhle zas korbele piva.
Adeline odložila svůj hrnek s bylinkovým čajem a smutně si povzdechla: "Řeknu ti, takovou chuť na medovinu jsem snad ještě nikdy neměla." Závistivě sledovala, jak Alquadal dopíjí už druhé pivo a mává na Palindroma, že si rozhodně dá ještě jedno.
Jednorožka odložila prázdný korbel a soustrastně se na půlelfku podívala: "A Zmatmysl ti opravdu zakázal třeba i jen ochutnat? Jsem si jistá, že nějaká ta lžička medoviny by určitě nevadila."
"Říkal, že to pro nenarozené dítě může mít fatální následky. Raději na něj dám, přeci jen je to studovaný ranhojič, a já nechci, aby se tomuhle malému tvorovi cokoliv stalo," položila Adeline ruku na své prokazatelně se zakulaťující břicho.
"Víš co by mě zajímalo? Když ty jsi půlelfka a Zmatmysl půlgoblin, jak vlastně bude váš potomek vypadat," zamyslela se Alquadal. "Nemáš taky něco z dračí krve? Nemohl by alespoň trošku chrlit oheň?" zasmála se.
"Chraň Satyrus," udělala Adeline ochranné kozí gesto. "Už takhle mám obavy, jak budu zvládat péči o dítě a naši domácnost. Víš že Zmatmysl je věčně zaneprázdněný v Dílně nebo laboratoři."
"Jak ho znám, určitě pro tebe udělá první poslední a postará se, abys nemusela dělat nic víc, než co je nezbytně nutné," usmála se Alquadal. "Vy dva jste pro sebe přece jak stvoření, perfektně spolu zvládáte všechno, co vám osud a Satyrus předloží."
"Vidíš, to mi připomíná, co ty a Estegar? Už jste spolu nějaký dva roky. Ještě jsi nepřehodnotila své rozhodnutí si ho osedlat?" zeptala se Adeline s narážkou na jednorožčin trik s očarováním, který zapříčinil to, že si ji ctihodný mág musel nakonec vzít.
"No, až na to, že mi domů občas nosí hanbatý dřevoryty a víc než jednou jsem ho musela za límec tahat od různých nadměrně prsatých slečen, tak si stěžovat nemůžu."
"Tak tenhle problém se Zmatmyslem nemám. Občas se sice objeví nějaká ženština z jeho minulosti, na kterou si nepamatuje, ale když mě představí jako svou ženu, většinou se tydle ženské rychle omluví a zmizí. Nevím proč, mileráda bych si s nimi popovídala," zamyslela se Adeline s výrazem, který by jistojistě vystrašil kteroukoliv dámu, co by si dělala zálusk na jejího půlgobliního muže.
Alquadal se pobavila představou, jak by takový rozhovor/výslech asi probíhal. Upila piva a zamyšleně pokračovala: "Hmm, jenom možná… chybí mi trocha té romantiky. Vem si, že mi Estegar ani nedal prstýnek ke svatbě. Pravda, bylo to trochu narychlo…" zavzpomínala jednorožka na moment, kdy její otec dal Estegarovi nabídku, která se neodmítá (svatba nebo ostrý špičatý předmět zabodnutý v krku). "Kdybychom si aspoň šli občas vyhodit z kopýtka, ale on je pořád zahrabaný v těch svých knihách."
"No a zkoušela jsi ho třeba někam pozvat ty?" nadhodila Adeline. "Můj muž je taky věčně pryč, ale občas si prostě musím dupnout, že si vyhradí večer jenom pro mě."
"Myslíš? Nevím, není to takové… troufalé?"
Půlelfka se rozesmála: "To říkáš ty? Neblázni, dneska je jiná doba, když chceš romantiku, musíš si ji sama objednat."
Jednorožka se zadívala na zbytek piva ve svém korbelu. "Hmm, a vlastně proč ne." Pořádně si naposledy přihnula a rázně se zvedla z lavice. "Dík za radu, Adeline, asi to tak vážně udělám."
Před hospodou se obě přítelkyně rozloučily a každá se vydala domů za svým mužem. Jeden z nich možná bude překvapený, ale jak praví staré klišé - překvapení je kořením života, no ne?
